Ach jo, tak se zase cítím jako nejhorší člověk na světě!
V létě jsem se s roční dcerou a manželem odstěhovala do zahraničí (za jeho prací). Čtrnáct dní na to mu zemřela babička. Omluvila jsem se jeho rodičům, že po tak krátké době s malým dítětem znovu dlouhou cestu (800 km) absolvovat nebudu, a s tchýní jsem se shodla na tom, že ani manžel nemusí kvůli pohřbu znovu na otočku do ČR (žil v zahraničí o měsíc déle než já s dcerou a před naším finálním odjezdem jezdil kvůli stěhování a 1. narozeninám sem a tam 4x během 2 měsíců a měl toho také celkem "plný brejle").
Prostě, babičku jsme oplakali na dálku a každý večer, při uspávacím rituálu naší dcery, kdy dáváme dobrou noc všem hračkám, u svíčky vzpomeneme i na babičku - a necítili jsme výčitky vůči babičce, že jsme fyzicky nebyli přítomni na jejím posledním rozloučení, za mnohem důležitější považujeme, že jsme se k ní chovali hezky během života a že na ni pěkně a často vzpomínáme i z ciziny.
Bohužel ale naše nepřítomnost na kremaci vyvolala vlnu nevole u dalších příbuzných, kteří s námi okamžitě přestali komunikovat. Málem bych si toho nevšimla, je teprve podzim, tak jsem si říkala, nemají čas napsat. Ale pak jsem dostala ťafku od švagrové (manželovy sestry).
Té jsme k letošním narozeninám dali doma vyrobenou poukázku na letenku zdarma, aby za námi přijela i s rodiči (kteří dostali stejný dárek ke svým narozeninám) na vánoční svátky (nebo na Mikuláše nebo na Silvestra, jak se jim to bude hodit). A to i z toho důvodu, že plánujeme druhé mimi a pokud to dopadne, tak o Vánocích budu zase zvracet jako Amina a nebudu schopná dojít si pomalu ani na záchod, natož cestovat na svátky do ČR Rodiče nám termín potvrdili (Mikuláše), ale jí se to prý nehodilo. Tak jsem jí napsala asi 4 dotazy na náhradní termín (přes mail a Facebook) a ona nereagovala. Nakonec jsem si do ní rýpla na FB, jestli mi někdy reagne na některý z mých četných dotazů a to jsem přehnala. Okamžitě jsem dostala odpověď: "...ne, opravdu se do BE nechystám a další dárek neočekávám, nechci. Za těch několik měsíců, co jste za kopečkama naše rodina prošla velkými kotrmelci bez vaší účasti či zájmu. Navíc s námi nehodláte trávit vánoční svátky. Je to Vaše rozhodnutí, musím to jen plně respektovat. Ale Vy jste se rozhodli upřednostnit peníze, kariéru, atd. před rodinou, ne já.... Dělejte, jak uznáte za vhodné...."
Hodně mě to ranilo, protože naše stěhování jsme s mužem řešili horem a dolem více než rok, řešili jsme všechna pro a proti, zařídili jsme, abychom právě s rodinou kontakt neztratili (již zmiňované letenky jako dárky, Skype i s videem, plán návštěv v ČR přes celé léto místo dovolených u móře). Za ty 2 měsíce, co tu jsme, si to tady právě pro rodinný život nemůžeme vynachválit. Motivací pro nás nebyly peníze, ale získání nové zkušenosti (pro muže pracovní, pro mě jazykové, pro dceru velká výhoda, že se naučí jazyk a pozná "svět" hned od mala).
Chápu, že to ze švagrové může mluvit žal ze smrti babičky, ale myslím, že ani ten ji neměl dovést k tomu, aby nebyla konkrétní a vymýšlela si, že my nechceme trávit svátky s rodinou.
Já v prvním záchvatu jsem jí chtěla napsat stejně zlou odpověď, protože mě to docela urazilo, naštvalo, ranilo, ale pár hodin jsem to vydýchávala a pak jsem jí napsala odpověď ve smířlivém duchu, že mě její reakce mrzí, že doufám, že to nemyslí vážně, jinak že se mýlí, a ať se neunáhluje pod vlivem svých nyní smutných pocitů, že bychom neradi přišli o tetu pro naši dceru. A že její odmítnutí návštěvy budu ignorovat a budu čekat na poslání nové zprávy s vybraným termínem. Dala jsem tam spoustu smajlíků, sem tam nějaký povzbuzující vtípek, vysvětlila jsem ji, proč jsme se rozhodli na pohřeb nejet, ale že na babičku vzpomínáme i zdáli... Prostě, vážně jsem se snažila o co nejpohodovější odpověď, kterou si tedy (podle mého) vůbec nezasloužila, ale v duchu "moudřejší ustoupí"...
Už je to týden a neodpověděla, nečekám, že by dala vědět. Tak mě to mrzí, protože jsem kvůli alkoholu už o nějaké příbuzné přišla - ti také obviňovali neprávem, ale tam to přičítám pití. Tady se (doufám) o stejný důvod nejedná.
Jsem vedle jak ta jedle, když si myslím, že se jedná o citové vydírání? Nebo to na Vás z mého nástinu situace působí stejně nespravedlivě?
A máte někdo obdobné zkušenosti? Že po Vás širší rodina vyžadovala předem se "dovolit", než učiníte nějaké životní rozhodnutí?
Jak jste řešili to, když někdo s Vámi přestal mluvit? Snažili jste se o to, dát to dohromady (i když jste se cítili v právu) nebo jste to nechali vyhnít?
Díky (a pokud jste spíš na straně švagrové, tak mě prosím moc nebičujte, už takhle se cítím mizerně).