Přidat odpověď
víš co, "pravda" je subjektivní věc. Dělal se přece na to pokus s rybičkou v akváriu - akvárko se postavilo do prostoru, z každé strany se postavila skupina pozorovatelů, v prostřed byla ryba. Jedna skupina tvrdila že ryba plave doprava, ta na opačné straně akvárka tvrdila že ryba plave doleva.... pravdu měly samo obě skupiny, poněvadž prostě záleží na úhlu pohledu.
Švagrová může mít pocit že na její rodinu smrt babičky dolehla "víc" protože třeba smutní i její rodiče, jsou na ni nyní víc upnutí a kdybyste bývali byli doma tak by se jejich smutek rozdělil mezi ni a bratra-tvého muže, takhle je na to sama. To, že pro vás bylo stěhování dlouhodobou a dlouhodobě řešenou záležitostí, nákladnou, stresující už tak samo o sobě nevidí, a to že babička zemřela zrovna v tuhle chvíli - prostě se to přihodilo, vy jste přeci neplánovali odjet kvůli tomu. Nicméně cítit se smutná, zavalená věcmi "tam" zatímco vy jste "pryč" - to klidně může být a má na to nárok.
Zároveň chápu i tvoje stanovisko a důvody proč hned nejet (i když si myslím že manžel sám možná na pohřeb zajet měl, jde to jaksi jen jednou, žádná jiná další možnost už pak není, to je ale teď stejně už mimo hru....). Jen je potřeba neustrnout ve svém vlastním pohledu ale být schopná se na to podívat očima druhé strany.
Já když jsem se odstěhovala od našich, bylo to proto že mě vyhodili z domu (kvůli příteli, nyní manželovi - buď sama u nich nebo s ním ale pryč, ultimátum). Měli jsme prd peníze, bydleli jsme po podnájmech, naši se mnou nemluvili dobře tři měsíce. Moje jinak rozumná a milá sestra mi to měla taky za zlé že jsem odešla - právě proto že poté zbyla doma sama a pozornost rodičů se upřela na ni (je mladší), takže mi taky jednou dala po mailu "sežrat" co jsem si to dovolila a vypadla z rodného domu..... Přešlo to, vyříkaly jsme si to, byla vůle pochopit se navzájem. Ale desítkou smajlíků bych to taky nepovažovala za vyřešené. Bohužel spíš naopak....
Předchozí