Díky za podporu. Já nikomu nepřeji nic špatného, každému, aby našel svůj kousek štěstí. Sama mám zkušenosti, že vztahy založené hlavně na rozumu moc nefungují a je jen otázkou času, kdy doslouží... prostě existuje mnoho manželství, která navenek vypadají dobře, ale uvnitř jsou udržovaná hlavně kvůli dětem - mezi manželi chybí intimita, bývá tam i nesoulad povah nebo zájmů - mohou se hádat nebo naopak mají "tiché manželství" - nemají už společnou řeč - baví se už jen o dětech...
Kdo to nezná, asi nepochopí - připomínám, že jsem poznala vše - roli nepochopené manželky, která si s manželem nemá co říct a vzájemně si nerozumí - bylo nejlepší to ukončit, roli nejspíšpodváděné partnerky, která neví, jestli její partner tráví noci po hospodách nebo u nějaké cizí baby - taky bylo nejlepší to ukončit, roli partnerky ve vztahu z rozumu - budu s ním chodit, a možná i žít, protože se zdá hodný, sympatický, pracovitý, má rád mé děti, jenže když se ukáže, že zas tak dokonalý není a vlasně si moc nerozumíme a po pár měsících k němu necítím špetku citu...

A k tomu "zakázanému" muži cítím to samé stále i po mnoha letech, po opakovaných i půlročních i ročním odloučeních, po jiných "rádobyzamilováních", stále tu zůstává ta jistota, že my dva se k sobě hodíme, je nám spolu dobře, přitahuje nás to k sobě.