hokkaid, my bereme deti do divadla od cca roka a kousek, ale samozrejmosti je, ze tam jsou jen dokud nerusi. Pak odchazime. Z vanocniho Louskacka uz mame peknou tradici, ale pochopitelne vzdy bereme celou lozi, aby byl pripadny ustup rychly a bez zbytecneho ruseni okoli. Syn s pozornosti nemel problem odmala, byl vdecny divak, dcera je trochu zivejsi, takze lonske vanoce koukala holt jen tu prvni pulku baletu a druhou stravila s tatinkem na chodbe.
Kino je mene narocne, tam vetsinou mala nerusi, ale pokud ji to nebavi, tak proste usne. Deti pobihajici a sycici maminky mi vadi velmi. Jeste vic mi ale vadi deti zjevne nemocne, ktere jdou na predstaveni jen proto, ze listky neco staly a je to prece skoda je nechat propadnout. Jednou jsem se docela hodne zhadala s velmi nejapnou maminkou, ktera pritahla viditelne nemocne dite na predstaveni dinosauru do O2 areny. Kluk nonstop kaslal, chrchlal, ona mu podavala leky, ale k odchodu se nemeli. To mi prijde jako vrchol bezohlednosti, pominu-li i to, ze on z toho taky nemohl nic mit.