Tak řeči o zabití jsem zatím doma nevyslechla, ale jinak je můj mladší syn podobně emocionálně nestabilní. Teď v 8 letech už neječí a neřve, ale chodí pořád za mnou a kňučí, jak ho nemáme rádi, jak musí pořád tvrdě pracovat(kromě nakrmení psa a nachystání školní aktovky žádnou jinou práci nemá), jak jsme na něj škaredí, jak nás nemá rád a odstěhuje se pryč....klidně hodinu. Kde jsou ty doby, kdy se vyřval a za pár minut byl klid.
Zkusila jsem všechno možné, nejlíp se mi osvědčuje zachovat klid(což stojí spoustu sil, jenže když bouchnu i já, roztočí to spirálu a je to jenom horší a horší), chvíli ho nechám se vztekat a hudrat a potom ho vyexpeduju za dveře s poučením, že chápu, že se zlobí, že už nám to dal najevo dost jasně, a dál že už to poslouchat nehodláme. Že je nám líto, že je s námi nerad, ale držet ho nebude, nicméně ještě pár let to musí vydržet. A že může přijít, až se uklidní.
Bez obecenstva se uklidní docela rychle, přijde, pomazlíme se, upozorním ho, že takové scény se mi nelíbí a že s nimi stejně nedosáhne ničeho dobrého... a doufám ve světlejší zítřky.