Každý jsme přeci strujcem svého štěstí=dětí
. Nestydím se za to, že máme doma nějaký režim - pravidla (od mytí - přes spinkání - kulturu stolování - kulturu bydlení/nemusím mít naklizeno, ale jsou místa kde se udržuje pořádek bezvýhrad a věku - koupelna-záchod-kuchyně/ - zpusob, jak se k sobě chováme, řešíme spory). Jsou to pravidla, která dodržujeme i my dospělí. Nevytvářím je ani já ani manžel, ale vytváříme je společně, tak aby s nimi byli členové domácnosti schopní žít. Učím děti a s dětmi i sebe vzájemnému respektu a pŕemýšlení nad tím, jak se kdo cítí, když... .
...přirozeně mi pak ale vadí, když někdo bez varování a pokusu o ohleduplnost narušuje moje pole a necítím se v jeho společnosti dobře, nevyhledávám takové lidi.
Je mi pak líto takových jedincu, kteří se pak musí potýkat s faktem, že jsou jednoduše druhýmy nesnesitelní.