Mám strašně blbé poslední dva dny, tak se víc soustředím na prcka, což mi přináší skvělý pocit potřebnosti a životní satisfakce, ale taky možná poněkud zveličuje můj pohled na některé jeho "nedostatky".

Včera v herně, dobrá sestava dětí, šest kluků, přibližně stejného věku, školkoví. Samozřejmě byli v jednom kuse v sobě; strkání, požduchování, moohutné objímání, postupně totéž s větší razancí - uf, to jsou hry!
Rišánek je drobek, hubená žížala, jsou mu 4 roky, neznalí naší situace ho hodnotí na 3, asi tak působí celkově, je přítulný, mazlivý, miloučký. Síly má dost, jen ji neumí používat.
Už delší dobu jsem si všimla (co chodí 2 měs. do školky snažím se hodnotit jeho zapojování/úspěšnost do kolektivu nebo jak to mám popsat) a včera jsem konečně dovedla problém pojmenovat - on je neprůbojný.
Jistě, každý není vůdčí typ, ale mě spíš zarazilo, že jsem včera znova zjistila, že ty děcka snad mají nějaký radar nebo co - když jsou tři, dva se spojí pro prckovi - ať už jde o hoňku, nějaké tanečky nebo rvačku; včera jich bylo pět...
Já blb ho nabádám, aby se nepral, ale včera mě napadlo, že to pro něj asi není nejlíp, že bych ho spíš naopak měla naučit pořádně se rvát (to říkám teoreticky, snadno se říká).

Je už dost velký (starý), spíše jen dohlížím, zasahuji až je to fakt příliš.
Včera krom těch jejich bitek:
1. molitanová stěna nahoru na věžičku, dolů klouzačka - 4 kluci nahoře u vstupu skládají molitanové kostky jako zeď, pátý zdola stahuje prcka za nohy zpátky dolů. Riki naštěstí tohle nějak nevnímá jako křivdu, většinou se směje, včera taky.
2. největší raubíř stojí ve veži a kope do luftu, riška leze nahoru, kluk kope dál a začíná cílit na něj - to už jsem tam letěla, přece se nebudu dívat, jak ho kopne do hlavy!

Chci se zeptat - jak ho mám vést, aby byl soběstačný, dovedl zhodnotit situaci a přitom obstál a nebyl na okraji jako outsider? Jak to skloubit s jeho věkem (rozumově odpovídá), abych tedy nezasahovala a nepůsobila jako histerická matka?