To není schytání... hele, oklikou: naši nás nestrašili, ale trestali, metlou na zadek, často ve chvíli největšího vzteku z našeho "zlobení". Jinak byli fajn. Ve dvaceti jsem se vdala a od té doby žiju s manželem, a od té doby máme s našima ten nejúžasnější vztah na světě, vážně. To co chci říct: mamce jsem půjčila svoji knížku Respektovat a být respektován. Pak mi říkala, že ji bude číst dlouho, protože u toho vždycky brečí. Že jim prostě kdysi nějaký kamarádi poradili určité výchovné metody, hlavní je že dítě bude poslouchat, a oni si asi upřímně mysleli, že to tak bude supr. A možná to ani líp nedokázali. To že teď brečíš, je možná tak trochu proto, že se ti samotné ta tvoje metoda úplně nezamlouvá, není to tak? A podobné situace jako s tou knížkou, v době, kdy mí rodiče už nic nezmění... to nepřeju nikomu. (Sobě nejmíň
)