Hanko,
naprosto souhlasím s Tvým příspěvkem. Nejvíc se mi líbilo "Důležité je těm dětem nic nevnucovat a necpat je do něčeho, na co jejich vztah k matčinu partnerovi ještě nedozrál."
Jsem díte z rozvedeného manželství a po mamčině druhé svatbě se u nás taky praktikoval ten "první" model, ale prostě mi bylo devět let a nepřišlo mi vůbec možné začít někoho oslovovat táto. Biologický otec tedy stál za psí štěk, ale tak to oslovení prostě zůstalo nevyužito. Otčímovi říkám křestním jménem dodnes, nicméně náš vztah je blízký a perfektní a myslím, že je obdobný, jako vztah dospělého člověka k normálně fungujícímu biologickému otci. Já už mu nikdy "táto" říkat nezačnu, mně to prostě přes ústa nejde - ale pro mého syna je to prostě VLASTNÍ dědeček, pro mého muže je to VLASTNÍ tchán.