Monty Ty víš, že já to zažila, nepovedlo se . Byla v tom hodně žárlivost mezi nimi, synovi vadilo, že nejsem s ním, příteli vadilo, že nejsem s ním, oni dva se niajk tvlášť nemuseli , nechci být nekritická s synovi, ale v tomhle případě to je opravdu o tom, jak se k tomu postaví ten dospělý, který by prostě měl pochopit, že malé dítě mámu optřebuje. A devítiletý dítě je ještě na tohle malý, to není patnáctiletý puboš, který má mámu kdesi na konci svých zájmů.

Takže v prnví řadě pozorovat, jak se k tmou staví parnter, jestli dítě bude brát jako přirozenou součást ženy, která se vyvíjí a osamostatňuje pomalu = bude nutno něco tomu obětovat nebo jako přítěžek, kteý je trpěn a jen se čeká na to, jak se ho zbavit.

A jedna technická - je ti sice přízemní, ale i třeba se domluvit o penězích, protože pokud by měli tvořit novou rodinu, pak ta nutnost se domluvit co se kupuje za splečné, co má kdo z vlastního k dispozici a tak. Jen pro příklad - přítel chtěl jezdit na dovolené, jenže já tolik peněz neměla, abych platila za sebe i syna a toho jsem logicky doma nechávat nechtěla. Takže ve finále sice víc zaplatil přítel ( já na tu dovolenou nepotřebovala, chtěl on) , ale uměl to dát najevo, že vlastně platí za syna navíc, že kdybychom jeli jen my dva, tak to bude lepší.


POkud jde o mne, už bych to nekoušela s někým žít, dokud je syn v tomhle věku, nevylučuju, že jednou ano, ale fakt mám jen jedny nervy a jedno zdraví a nemíním dopadnout jako ta paní v některém přípsěvku, která byla celý život nárazníkem mezi partnerem a dítětem. A to dítě z toho navíc vyšlo poškozený.

Takže být tebou, tak tomu nechám volný průběh a ono se to uvidí, myslím si, že velmi ryhcle.