Ten pocit naprosto znám a zrovna prožívám něco podobné. My teda už bydlíme ve svém, ale když se nám kluk narodil, tak jsem s ním z podobných důvodů bydlela u rodičů - na Slovensku 450km od přítele. Přestěhovali jsme se konečně, když bylo malému 8 měsíců. Ale nablízku neméme žádnou babičku, dokonce tady ani nikoho pořádně neznám a mám pocit, že jsem vůbec nezapadla. Nemáme auto a bydlíme na vesnici, takže to mě taky dost omezuje. Teď jsem ve 34týdnu, a už toho moc nezvládám, taky chodíme ven, jenom když je přítel doma, protože se bojím syna tahat třeba spícího po schodech. Šílím z toho a taky na něj často vyjedu a pak toho lituji. A bojím se, co budu dělat se dvěma bez pomoci. A to jsem měla kluka totálně pohodového, nikdy neplakal a spí a jí bez problémů, ani moc nezlobí. Co když bude to další problémové?tak asi zešílím!
Takže naprosto rozumím, ale asi nepomůžu, protože já sama se cítím divná a poslední dobou často jako zlá matka, co by neměla mít děti, a dvě už vůbec ne!