Já se jednou v noci rozbrečela, už jsem nemohla. Dítě ne a ne zabrat. Jak jsem začala brečet, tak na mne chvíli v té polotmě užasle koukalo - asi, neviděla jsem mu do tvářičky, ale představuju si to ) a pak lehlo a usnulo . To jsem zjistila až potom, když jsem se po nějaké době vzbudila a cítila se mnohem líp. Ono čím urputněji se člověk snaží ho zabavit a ukonejšit a utišit atd. atd., tím hůř se to daří, ony to vycítí, že to děláme jakoby neupřímně, jen ve snaze se jich v uvozovkách zbavit. Nejlíp v tu chvíli pomůže někdo nezaujatý s horou času, ale kde ho přečasto vzít, že...