Nemohu souhlasit s Mankou, která píše, že 3 ROKY JE DOST DLOUHÁ DOBA NA TO, ABY SE S TÍM MILI POPRALA.
Budiž Mance odpuštěno, neb vůbec nemá tuchu o čem mluví. Takto se žádný rodič, který přežil své dítě nevyjádří.

K tématu bych ráda řekla následující:
Pokud má někdo potřebu sdílet svůj smutek s ostatními členy rodiny a ti tomu nejsou nakloněni, je dobré vyhledat psychoterapeuta.
Jednomu ubližuje nesdílení, druhému třeba zase opak. Někdo bere sdílení jako pomoc, jiný jako jitření ran.
Jistě, můžete se jednoho dne posadit ke společnému stolu a říci rodině, že jste psychicky na dně a že vás jejich ,,nesdílení,, trápí.
,,Jste ochotni podílet se na těch a těch rituálech, jste schopni si se mnou povídat (v den úmrtí, narození, o vánocích....), nebo je to pro vás nepřekonatelné a mám vyhledat odbornou pomoc?"
Zeptala bych se otevřeně. Během pár minut bych tak věděla, s kým mohu svůj smutek sdílet.