Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, respektive kamarádka si tak trochu postěžovala. Měla mindrák z toho, že při mateřské nic moc nestíhá, na rozdíl od jiných. Že ani nestuduje, nepřivydělává si. Snažila jsem se jí to vyvracet, jejich babičky nejsou zrovna extra ochotné a bez pomoci dalších osob takové věci jako třeba dojíždění za studiem moc nejdou.

Ale nakonec mi řekla jednu věc: Víš, já už nějak chápu ty ženské, co mají depku, když velké děti vyletí z hnízda. Dokud jsou děti malé a nejsou zrovna ideální podmínky pro seberealizaci /třeba proto, že okolí pomáhat nemůže nebo nechce/, tak se žena naučí spousty věcí se vzdát s tím, že "to teď nejde, není kdo by pohlídal, nemůžu odjet". Pak jde do práce, ten zápřah je ještě větší, dokud děti aspoň minimálně neodrostou, takže se zase odsouvá.

Nakonec se v lepším případě naučí hledat uspokojení hodně přes děti, věnuje se jim, žije třeba jejich zálibami /kroužky apod./ a z toho čerpá pocit spokojenosti.

Jenže najednou jsou děti velké, nestojí už o extra péči a ona se dostane tam, kam se nikdy dostat nechtěla. Původně neměla vůbec v plánu upnout se na děti, ale NĚJAK TO TAK ŽIVOT ZAŘÍDIL A DOPADLO TO TAK.
A teď zjišťuje, že jí v některých věcech už ujel vlak.

No, byl to hovor k zamyšlení. Že někdy, byť by člověk sebevíc chtěl, jisté věci s dětmi nejdou a když uplyne už hodně času, tzv. ujede vlak. A přitom ty holky původně třeba nejsou žádné puťky, ale prostě to tak dopadne...

Taky máte pocit, že jste chtěly ještě něco víc a že to už ASI nestihnete? Nejsou, nebyly příznivé podmínky apod?

Prosím o neprznění tématu těmi, které vše zvládají podle svých představ. Nemá to být o tom, že "já to zvládnu, jaký si to uděláš", což je tady běžná mantra, ale o tom, že je dost velká masa i té "druhé kategorie", kterým to "opravdu nejde z objektivních příčin".