asi vím co myslíš, u prvního dítěte jsem měla stavy typu "už nikdy...." (se nenajím příborem oběma rukama neboť na jedné jest třeba neustále hojdat dítě, se nebudu hodinu koupat neboť robě začně vřískat 30 sekund po mém zmizení z jeho zorného pole, se nedostanu na pravidelnou aktivitu typu cvičení, kurz apod.). No byla jsem umanutá hodně, takže jsem opravdu byla schopná otravovat všechny okolo aby mi pomáhali "jít za mým snem" a už ve 2 měsících dítěte jsem se začínala ujišťovat že mi neujel ten vlak tím, že jsem začala znovu malinko pracovat... i jiné kousky jsem prováděla, dítě jsem cpala do jeslí jednou v týdnu, nutila babičku aby si kvůli mě uzpůsobila prac. dobu a jezdila mi hlídat "protože mám přece zakázku".... Zklidnilo mě až druhé dítě, respektive nejdříve jsem po narození druhého chytla ještě větší paniku a záchvat umíněnosti "všechno půjde protože CHCI" no, pak jsem se z toho málem zcvokla, musela jsem si dát 10 dní bez lidí abych se srovnala a pak to ze mě postupně opadlo tahle křeč a vydala jsem se cestou nejmenšího odporu. Aktivity jsem zkrouhla jen na ty které mě baví + na které můžu s dětmi, zjistila jsem že toho dokážu mnohem víc než jsem si myslela ale jinak. Předtím by mě nenapadlo že můžu považovat za "výlet" hodinovou couračku po sousedním městě kam dojedu busem, s dětmi to byla bojovka na druhou a tak. Ano, opustila jsem některé své koníčky (jezdectví), z části z organizačních, z části z finančních důvodů. Ano, i tak mám někdy pocit že "něco" už se nevrátí (moje dívčí postava, chjo), ale že by to bylo úplně jenom dětmi to ne- jak tu někdo krásně napsal že je "nadprůměrně pohodlný" tak to sedí.

Takže - nechci tvrdit že všechno jde (zkuste si bouchnout točícíma dveřma a uvidíte ), ani že je na všechno třeba rezignovat. Jen ten život se prostě vyvíjí nějak, a když cesta zahýbá doleva a my si myslíme že je nutné jít stále rovně.... tak se může stát že šlápnem do vzduchoprázdna (nebo do..... no to je fuk). Ani s dětmi ani bez nich si člověk stejně nemůže trvat do písmene na svém životním plánu, osud věci mění (zdraví, úrazy, rodinné konstelace) a tak nějak je lepší přijmout to co mám (a být schopen to vidět) než jen smutně koukat k sousedům kde je tráva vždycky zelenější.