V návaznosti na předchozí téma mě napadá, že mi naopak „utíkají“ děti a k tomu mám docela velké výčitky svědomí, že je zanedbávám a odhalila jsem to teprve včera Dokud jsem byla na mateřské, neustále jsme s dětmi něco dělali, starší chce všechno vědět, umět, tak ve 3 letech se naučila sama číst, počítat do 100, hodiny atd. Když jsem vezla kočárek s mladším povídaly jsme si třeba několik hodin a mezitím se naučila všechny ty věci jako roční období, měsíce, kolik má rok dní, hodiny atd, atd. a je pravda, že jí jde všechno samo.
Jenže jsem šla do práce – přijdu domů, vybalíme nákup, děti mají hrozný hlad, děláme jídlo, mezitím si povídáme co nového, starší si dělá úkoly, mezitím dělám svačinu na zítřek, mladší mi vypráví, přijde manžel chvilku si povídáme – jeho večeře, děti se koupou, kouknou na pohádku a jde se spát ...
Před spaním pokud spí spolu v pokoji vyprávím pohádku, pokud každý zvlášť tak mladšímu čtu, se starší si povídám. Ale vlastně je mladší (předškolák) strašně zanedbaný.
Sice si s ním nahodile povídám ... jaké je roční období, jaké je písmenko na začátku slova, ale strašně zapomíná ... druhý den už neví nic.
Jinak je chytrý, má neuvěřitelné postřehy, vymyslí spoustu věcí, názory a úvahy, které u dítěte člověk nečeká, ale že by si byl jistý v kterém měsíci má narozeniny, tak to tedy není.
Dejte mi naději, že to máme šanci ještě dohnat