Jasně, že zatímco mám děti a starám se o ně, utíká mi něco jiného. A ano, uznávám tu pravdu, že se člověk tak dlouho přizpůsobuje reálným možnostem, až jednou může zjistit, že přestal toužit po čemkoli jiném. Ještě ale nejsem tak daleko, abych byla přesvědčená, že ty věci, které teď vypouštím, protože není kdo by pohlídal a opečoval, nebudu schopna začít dělat, až děti trochu odrostou nebo až babičky budou v důchodu (a třeba se stanou malinko hlídacími) nebo až... Pořád je tam to "až", ale není to nemožné. Ono se pak jednou za čas podaří udělat pro sebe nebo se sebou něco, s čím jsem ani nepočítala, a to je pak taková paráda. Některé věci se prostě snažím postupně si zařizovat lépe. U některých se to i daří, u jiných méně. Ale vzdávat to nehodlám.

Ale ač si myslím, že v důsledku rozhodnutí mít děti mi teď některé věci proklouzávají mezi prsty, není to totéž, jako bych říkala, že lituju rozhodnutí mít děti. Člověk si vždycky musí vybrat, co chce víc, a tou druhou možností (kromě jiného) zaplatí za tu, kterou si vybral. Náklady druhé nejlepší příležitosti.