Royo,
neřekla bych, že to bylo takto myšleno...

Ale podle přísloví "sytý hladovému nevěří" a "podle sebe soudím tebe" to prostě vždy dopadne tak, že ti, co se jim to nebo ono podařilo nebo jim to nebo ono nechybí, přesvědčují ty druhé, že chyba je pouze v nich a že všechno jde, když se chce...

A o sebelítosti bych nemluvila vůbec. Copak se vážně nelze zeptat a už vůbec odpovědět, že někomu něco prostě nevyšlo? Že někde udělal chybu? Musí být každý vyrovnaný a smířený s tím, co kdy podělal?

Nehledě na to, že litovat toho nebo onoho ještě neznamená litovat sebe....

To, že napíšu, že mi kvůli dětem něco uteklo, přeci neznamená, že se lituju? Ale o tom jsem tu už psala, vždycky se najde někdo, kdo ti to dá patřičně sežrat....protože děti přeci vždycky jen obohacují a je na každém, co si z toho vezme...a kdo nechtěl děti, neměl je mít....a kdo je chtěl a zpětně zjistil, že něco mohlo být jinak....ať si to nechá pro sebe, protože kdo to má jinak, tomu stejně neuvěří....

A furt dokola....

A je úplně jedno, jestli se mluví o ztrátě ideálů, koníčků, práce, peněz, jistot, naděje....prostě každý si za to může sám a nemá se co litovat....