Mě můj obor taky dost baví, ale ovšem jako koníček, kdybych měla pevnou pracovní dobu a termíny, rychle by mě přestal bavit a vnímala bych ho jen jako práci.
Navíc je to obor dost mimo, vystudovaný pro radost, sehnat práci v oboru téměř nereálné.

A jít dělat něco, jen pro pocit prospěšnosti? no nepotřebuji si sobě nebo někomu něco dokazovat. Kdybych měla potřebu být prospěšná, jsem zaměstnaná v rodinné firmě. Ale zase máme o jednoho pracovníka míň, takže někomu seberu živobytí.
Pokud někdo vidí realizaci jen v práci a v dětech, je něco špatně.

Kdyby se moje dcera nechtěla učit, protože maminka taky nepracuje, Řekla bych jí, že jen vzdělaná žena si najde slušného "živitele" a nebo, že "živitelů" je málo a vzdělaní se jí hodí. Ale pochybuji, že něco takového někdy řekne.

Já jsem trošku jiná žena, nejsem ani vdaná a netoužím po dětech, kdyby nechtěl děti můj muž, tak jsem bezdětná. Při rozchodu spoléhám na muže, je to tradičně založený člověk, nevyhodil by mě jen tak, bez financí a zajištění. A mám i vlastní majetek, možná bych dopadla líp než vdaná žena.

Můj muž by jako velké selhání, kdyby to nedokázal uživit rodinu a já musela nastoupit do práce, ovšem kdybych po práci toužila, nebránil by mi.