Poslední dobou mám stále silnější dojem, že se zdejší osazenstvo dělí na dva tábory.
Tábor první, kterému přes veškeré peripetie nějak život vychází dle vlastních představ.
A tábor druhý, ten, kterému se vše nedaří, tak jak by si představoval.

Přičemž ten tábor první se vyznačuje naprostým nepochopením tábora druhého. Někdy mi přijde, že velká část diskusí je spíš příležitostí k sebeprezentaci svého já, toho, jak mi to vyšlo a vychází, přičemž ti druzí jsou blbí, neschopní, líní, neaktivní.

A jde to našíř zdejším spektrem od politických diskusí až po triviální diskuse o rodinných poměrech.

Taky máte ten dojem? Nevím, jestli je to víc k pláči, nebo k smíchu.