Jsem podruhé těhotná. První porod zkončil císařem, veliký plod(4,5kg), no já si z toho odnesla pocit, že mě ani nedali šanci. Po příchodu do nemocnice mě přikurtovali k posteli, napíchli oxytocin, porod se zastavil a už ani nerozjel. Napodruhé jsem si přála rodit normálně, no už od začátku byl přístup mé rodiny ve stylu, že mi to stejně nedovolí, jednou císař, pokaždé císař. Když mi gynekolog řekl, že v případě, že se nevyskytnou komplikace, tak v tom problém nevidí, tak se všichni tvářili, že mě asi nechává v domnění, že můžu rodit přirozeně, ale nakonec mě stejně pošle na ten císař. Nepomáhalo mi ani to, že asi od druhého trimestru mi zakaždým vyzdvihoval výhody plánovaného císaře.
Teď jsem v 37+5t, včera jsem byla na kontrole, všechno je v pořádku, velikost plodu, jízva, monitor, až prý moc ideální, že si to téměř koleduje o komplikaci. Doktor holt umí potěšit!
Pak se mě sestra odpoledne zeptala, jestli už mě poslali do nemocnice, jako kdyby automaticky čekala nějakou komplikaci. To mě asi dorazilo!
Další věc, která mě desí, že se druhé sestře před 4 měsíci narodila holčička, která má obrovské zdravotní problémy. Jo, byl to předčasný porod a komplikovaný, ale do té doby měl člověk prostě pocit, že se to nám stát nemůže.
Teď se začínám obávat, že nakonec budou mít pravdu, a že to dopadne blbě. Že se mi nepodaří porodit přirozeně, nebo ještě horší, že se stane něco miminku kvůli tomu, že se o ten přirozený porod tak snažím!
Já vím, že jsem přecitlivělá, že zřejmě řeším blbosti a asi ani neovlivním to, jak to dopadne, ale holt si nemůžu pomoct!Jsem teď celý týden sama doma bez syna, tak mám asi moc času se v tom patlat.
Děkuji všem, co to přečtou až sem i s překlepy Asi se jenom potřebuji vykecat