Májo,
nejsem na tom tak špatně jako ty, ale vztah s našimi udržuju kvůli mamce, kterou mám ráda. Táta se nechová takhle hulvátsky, ale taky dokáže psychicky potrápit. Naposledy mi ukazoval nějaké fotky, které zařazuje do svého životopisu a zavolal mě ve chvíli, kdy jsem si s nejmladším prohlížela nějaké vlajky. Když jsem řekla, že hned přijdu, netrpělivě odpověděl, že potřebuje, abych přišla HNED (fotky by zřejmě nikam nezmizely a ani jinak nikam nepospíchal). Nad jednou fotkou, kde jsem coby puberťačka na výletě v Alpách, procedil: "tady jsi poprvý na Výšlapu (velké V protože to řekl velmi významně), předtím jsi nikdy nikam nechtěla (z tónu hlasu je jasně poznat, že mluví o mé lenosti)".
Ztuhla jsem já i manžel (byl u toho), ale nezmohla jsem se na slovo. Řekl to tak opovržlivým tónem, že mě to fakt ranilo, i když vůbec nepřekvapilo. Mmch - na túry jsme s našima jezdili od malička, prochodili jsme spoustu hor a jezdím se svou rodinou i teď.
Co s tím dělat nevím, protože kdybych řekla nahlas, co si myslím, odnesla by to mamka. Tak mlčím a snažím se to pouštět jedním uchem tam a druhým ven.