Je to jen o trochu lepší než to bývalo. Za komunistů se bez protekce nedostali obyčejní smrtelníci ani k lékům, které by je zachránili (díky známosti žije můj otec, kterému nedali pořádná antibiotika na zánět mozkových blan po přiušnicích).
Já se v nemocnici ptala a ptala. Paní doktorka ze mě byla nešťastná, já z ní, protože mi nakonec vysadila prášky, které se vysadit nesmí (naštěstí je pak večer donesli zpět) a v kartě jsem měla červeně napsáno PROBLÉMOVÝ PACIENT. Je nutno taky podotknout, že prostě u nás doktoři nemají čas .
A třeba, když jsem byla se synem, tak mi taky nikdo nic neřek. Já si vyhledám, zavolám jinému. Ale být to někdo jiný, tak je prostě v nemocnici týden a neví nic. Jak už tady někdo psal, doktoři ráno prošli za půl minuty a nazdar. Byli pořád v poklusu. Propouštěcí zpráva mi došla na tři týdny po propuštění.
Prostě to doktory nikdo nenaučil, dřív se všechno zatajovalo, mladí se to učí od starých a v neposlední řadě je jich málo.