Dnes jsem s manželem měla takovou debatu. Jsem těhotná, na úplném začátku, mám nějaké zdravotní problémy, tak jsme se bavili kolem a kolem, až jsme se dostali k tomu, jak bychom se zachovali, kdyby nám řekli, že miminko nebude v pořádku, konkrétně jsme mluvili "jen" o slepotě. Podotýkám, že nic takového mi nehrozí, byla to jen debata...
Každopádně manžel zastává názor tohoto typu :
Proč přivést na svět dítě, které není v pořádku, když za rok můžeš na svět přivést jiné, zdravé....
Další argument - potratů se dělá hodně, celý život by jsi mu musela obětovat a neměla by jsi energii a čas na ostatní děti ....
Přitom ví, co to potrat opravdu je, jak probíhá a jako takový ho zrovna neschvaluje, tady se mluvilo a slepém dítěti....dala jsem mu ještě na výběr, jak by reagoval v třetím a jak v šestém měsíci těhotenství, kdyby toto zjistil. Ve třetím by byl jednoznačně pro potrat, u šestého měsíce váhal, nicméně nakonec by se rozhodl opět pro potrat.
Mě to dostalo. Obrečela jsem to. Jsem teprve v šestém týdnu, kocour má toxoplazmozu, tak se bojím, četla jsem, že nakažení toxou v sedmém měsíci může způsobit slepotu, to by mi ale nehrozilo, kocour jí prodělává teď...
No a já bych na potrat nešla ani teď v šestém měsíci, jelikož už svoje "mimčo" miluju, doma mám dvě krásné zdravé děti, takže vím co nosím...a nedala bych ho teď, ani ve třetím či snad šestém, dítě bych milovala i jako slepé či i více než "jen" takto postižené a obětovala bych se mu s láskou. Řekla jsem mu - jsou lidé, kteří nemají ruce ani nohy a na světě jsou šťastní, užívají si každý den a smějou se a chtějí tak žít, i slepé dítě by se smálo, milovalo tě a jednou by ti třeba řeklo - díky že jsi mi dal/a šanci na život, je brejlovo písmo, slepecké hůlky, vodící psi...
Jsem těhotná, jsem hodně citlivá normálně, momentálně přecitlivělá až příliž, ale manžel mě tímto dostal. Neodsuzuju ho, má právo na názor, ale zklamal mě, ja to ořvala, hodně....
Oznámila jsem mu, že dítě bych dala pryč /možná/, jen kdyby bylo opravdu hodně retardované a to vám stejně se 100% jistou nikdo neřekne...vůbe si to ale nedovedu představit...
On říkal...ale můžeš dát život jinému zdravému dítěti...já mu zase vysvětlovala, že to je úplně jedno, že tady jde o to dítě v bříšku, že tomu vezměš život, protože se ti nehodí, nebude dokonalé, bude mít vadu, tohle dítě by musel zabít...
No, jsem z toho celá vykolejená, a tak mě strašně zajímá, jak to máte VY?
Jak by jste se rozhodly a chápete mě?
Zohledněte klidně jen tu slepotu, nebo to rozvěďte dál, vzkaz pro manžela může také být, dám mu to přečíst....
Já to mimochodem beru jako osud....
Samozřejmě, zdravé dítě je zdravé dítě....ale kdo řekl, že proto, že je slepé, tak jeho život nemá smysl? Já bych ho milovala i tak