Jsme na tom s přítelem stejně, on by postižený dítě spíš nechtěl, já cítím to, co ty. Měli jsme podobnou debatu, jeho názor je, že postižený děti jsou chudáci, nic ze života nemají a jenom trpí. Já jsem říkala, že to nemůže vědět, že každý je vděčný za život, i když s nějakým hendikepem, a že on, kdyby si na místě toho zárodku měl vybrat smrt nebo život s postižením, tak si taky vybere život, protože každý život je lepší než smrt, nikdo si neřekne "umřu, protože je to tak pro mě lepší".

Naštěstí jsme to dosud nemuseli řešit doopravdy, člověk dokud v tý situaci není, tak to všechno jsou jen teoretický řeči - ale je dobrý znát stanovisko toho druhýho. Já tedy pokud bych se dostala do týhle situace, tak chci být připravená rozhodnout se podle svýho srdce (ať už jakkoli), i kdyby to mělo znamenat, že přítele ztratím.