Přidat odpověď
Dolly, clapi, možné ne všichni, ale drtivá většina jo, to mají prostě jinak. Oni ví, že jsi těhotná, ví, že bude dítě, možná se těší, sáhnou si na břicho, některý, já takového neznám, dojatě čučí na obrazovku ultrazvuku, ale to je asi tak vše. Cit si vytváří až když je pro ně dítě hmatatelné. Celkem nechápu tu naši lásku k něčemu, je shluk buněk. Myslím, že i můj muž by reagoval podobně a to máme za sebou sakra maraton, abych toho prcka v břiše měla, u nás není možné říct, uděláme jiné. Proto s ním tyhle debaty nevedu a nevedla jsem, jen bych se cítila ublížená. Stačilo rozhodovat, jestli amniocentézu ano či ne. Já se jí bála jak čert kříže, ne výkonu, toho, že bych mohla o malou přijít, doktoři, oba generici a gynekolog, chlapi, moc nechápali spolu s mým mužem ten můj stres okolo toho, vždyť mi říkali, jak malé je to riziko. Nakonec jsem se ptala manžela, kdyby musel rozhodnout on, tak prý by rozhodl ať jdu a v případě postižení dát dítě pryč. A je to skvělý táta a bue i tomuhle druhému. Takže rada, neveď tyhle debaty, na tu vaši předchozí zapomeň a smiř se s tím, že chlapi jsou prostě jiní.
Předchozí