Přidat odpověď
...že i když se takové dítě s hudbou nikdy nikde neuplatní, tak, bude-li k ní mí vztah, mu bude hudební nástroj věrným přítelem, který ho bude provázet životem, přinášet mu radost a pomáhat mu v těžkých dobách.
Znám spoustu lidí, kteří mají skvělé hudební předpoklady, mají třeba i konzervatoř, ale hudbou se také neživí a nástroj si nevytáhnou, jak je rok dlouhý.
Já se nakonec vrátil i k těm housličkám. Když mi bylo asi třicet, jel jsem takhle autem z Brna do Prahy (kde jsem tehdy bydlel) a z rádia mi na cestu vyhrávala tak skvělá cimbálovka, že jsem strašně zatoužil mít ty housle zase v ruce.
Tak jsem pak v Praze sebral pár peněz a vyrazil po hudebninách... a hned napoprvé jsem měl štěstí. Vešel jsem do obchodu, tam byl takový sympatický chlap jen o něco starší než já, a já mu říkám: „Je mi třicel let, a chci se začít učit na housle.“ A on na to: „To je výborné, já sice umím, ale teď jsem se začal učit na banjo.“ Tak jsme si chvíli povídali a pak mi pomohl vybrat krásné housličky z první republiky, za které mně brzy potom nabízeli trojnásobek ceny. No a naučil jsem se pár těch lidovek a to mi ke štěstí stačilo. Nedostatek sluchu se sice projevil, v tom, že jsem se nedostal přes první polohu, ale to mi až tak nevadilo. A včil housličky podělila dcera, která naštěstí ten hudební sluch má :o)
Předchozí