Dolly ahoj! Já ti rozumím. Když jsem čekala děťátko s téměř 100% prokázaným DS manžel v tom taky lítal všelijak. I já. Ale jít na potrat je pro mě naprosto nepřijatelné. Manžel i chvíli váhal a když se narodila, měl i docela ošklivé období nepřijetí. Mě to taky hodně bolelo. Ale naučilo mě to odpouštět slabost a zklamání. Teď, když je jí už skoro 5 let je to jeho největší mazlíček, neumí si bez ní představit život. Dozmítal se k "lásce až za hrob" a já teď sklízím, že jsem to před tím vydržela a jsem z toho šťastná. Jinak dosvědčuji, že naše postižená dcera je velmi šťastná holčička, která se opravdu umí radovat z každého dne a z lásky svojí rodiny. Kdybych jí zabila potratem, žádné další zdravé dítě by mi ji nevynahradilo (přestože mám ještě 3
), protože by tu prostě chyběla ONA, jí bych nedovolila žít její vlastní život a v tom je ta hlavní hrůza interrupce.
Tvůj manžel je zatím jen na povrchu věci, nepromyslel to do hloubky a taky neprocítil. To víš chlapy nejsou většinou moc empatičtí, i když po tom toužíme. Neznamená to ale, že by svůj názor nemohl někdy změnit a cítit to podobně jako Ty. Viz můj manžel
Moc Ti držím palce a přeji zdravé zlatíčko a šťastné manželství