Ahoj holky,
několik hodin jsem tu strávila prohledáváním diskuzí ale nikde jsem nenalezla radu na můj problém
S manželem jsme spolu dva roky, bydlíme spolu teprve od května letošního roku a letos v září jsme se vzali. Když jsme se s manželem seznámili, a pár týdnů spolu chodili, tak mě chtěla jeho maminka poznat. S tchyní jsme si padli do oka a neměli problém spolu proklábosit třeba celý den. Stala se z nás nerozlučná dvojka a jak mi i později řekla, začala mě brát jako svou dceru. Nikdy jsme spolu neměli žádný problém, pomáhali jsme si navzájem, mohli se na sebe spolehnout. Moc jsem si jí oblíbila, a ona byla pro mě takovou tou druhou maminkou. Bohužel ale nastal teď problém který mě neuvěřitelným způsobem týrá a dohání k šílenství, a to její citové vydírání

Tchyně je na mém manželovi dá se říct až závislá, co se týče jeho přítomnosti. Chápu to, je to jeho máma ale už to opravdu přehání. Není týden aby jsme ji s manželem nenavštívili, někdy jsou návštěvy u ní i víckrát do týdne. Podotýkám, tchyně nežije sama, je tři roky vdaná za nového manžela s kterým si také velmi dobře rozumím. Když jsme se s manželem sestěhovali, proběhlo sice pár slziček na všech stranách, ale tchyni jsem ubezpečila že se i tak budeme stýkat, vždyť se stěhujeme jen o tři kilometry dál. A také jsem to tak dodržela. Návštěvy jsou u tchánovců opravdu časté, ani já své rodiče tak často nevidím, jsem ráda když své rodiče vidím jednou za měsíc...

No, bylo by to hodně na dlouho než bych všechno popsala jak to u nás probíhá ale... teď před Vánoci nastal problém. Na štědrý večer má být rodina pohromadě, a my jsme už také rodina, i když mimčo zatím nemáme... My s manželem budeme na štědrý den spolu, a na svátky pojedeme navštívit jak moje rodiče tak i manželovi. Ale tchyni se to nelíbí.

Začalo to celkem nevině, ptala se, jestli by jsme nechtěli být na štědrý večer u nich. Řekli jsme že ne, že budeme spolu sami a že je pak navštívíme. Jenže tchyně začala citově vydírat, že jí bude smutno, a že bude brečet a podobně. Bylo mi jí líto, ale já už taky chci mít svůj klid, a manžel také. Chvíli byl klid ale teď začalo peklo.

Je to asi měsíc co mě neustále citově vydírá, že jestli nebudeme na štědrý večer u ní, tak že nebude mít žádné Vánoce. Odpovídám na to stále že ne, a snažila jsem se jí vysvětlit, že jde jen o jeden den, a že by měla být ráda, že má její syn už svůj život, a že by se taky už mohla i dočkat vnoučat. Tohle by ještě šlo...

Jenže, čtyřikrát i víckrát mi za jeden večer volá, pořád fňuká a brečí. Už mi to fakt leze na nervy. Volá pokaždé jen když má manžel s tchánem noční. Manželovi nezavolá, protože moc dobře ví, že by jí poslal už někam... Pořád mi volá jen s jednou a tou samou věcí, s Vánoci. Už jsem se naštvala, a promluvila si o tom s manželem. Ten to řekl tchánovi a je oheň na střeše.

Tchán jí všechno řekl, že mi to přijde už přehnané, že mě pozdě v noci obtěžuje, několikrát volá, že mě citově vydírá a já jsem z toho už na prášky. Ona se vytočila, všechno popřela, že mi prý nevolá, prý nebrečí a podobně. Naštvala se, začala mě nenávidět. Prý že jsem jí hodila přes palubu, vykašlala se na ní a podobně... Už došlo i na vracení věcí co mi dala, třeba hloupé tašky na nákup, věnovala mi je s tím že sama jich má dost a najednou hnedka dneska ráno je musela mít vrácené.

Jsem z toho na prášky, ale to není jen to. Když si něco nevybrečí a nevyškemrá citovým útokem, tak začne takhle útočit. Je toho víc, ale ona se nám začíná dost plést do života, hlavně tedy mě. Manžel to neřeší, je mu to jedno, vždyť jeho neotravuje. Jsem bezradná, nevím co mám dělat. Tohle už opravdu začíná přehánět. Asi si myslí, že já budu skákat podle toho jak ona píská... Nemáte někdo s tímhle zkušenosti? Ona nepochopí slovo NE! a když není po jejím, začne být zle... Už jsme se s manželem kvůli ní i pohádali. Pokud tohle neskočí, bohužel toho je i víc než jen Vánoce, tak nás opravdu rozeštve...