Zdravím Vás Lucko,
můj manžel trpí maniodep. psychózou již více než deset let. Tedy od té doby je léčen. Tato nemoc má tendenci propukat již v pubertě, což jsem se dozvěděla bohužel až několik let po svatbě, při jeho první hospitalizaci ( na vojně se pokusil o sebevraždu). Kdybych to věděla dříve, jistě bych ho měla k včasné léčbě. To je velmi důležité. Dnes na tom již nic nezměním, ale mrzí mně, že on ani jeho rodiče mi tuto velmi podstatnou informaci nesdělili. Problémy, které nám nemoc v manželství způsobovala, jsem bohužel přičítala běžným manželským neshodám.
Čím dříve se nemoc podchytí, tím lépe!!! Také je vhodné se o nemoci otevřeně bavit. Nestydět se za ní. Není to selhání charakteru. Je to nemoc!!!! Stydět se člověk může za to, že ubližuje druhým, krade, podvádí!!! Ne za to, že je nemocný! To je potřeba pochopit!!!
Doba před první hospitalizací byla velmi bouřlivá. Proběhl i konflikt s policií, ale naštěstí vše "dobře " dopadlo. Manžel byl hospitalizován a zaléčen ( z léků vystřídal snad všechny co existují). I když trvalo velmi dlouho, než uznal že je opravdu velmi nemocný. Dochází celá ta léta pravidelně na ambulantní léčbu. Absolvovali jsme několik hospitalizací. Výkyvy nálad přicházejí, léčba se operativně upravuje. Bez jeho spolupráce a důsledné léčby by nebylo možné společné soužití. Naštěstí manželovi na rodině záleží, je to pro něho motivace. Má přiznaný PID a příspěvek na péči.
V době jeho první hosp. bylo dceři sedm let. Příští rok maturuje a to, že jsem měla sílu manželovi pomoct a hned neutéct a dceru dovést na práh plnoletosti považuji za svoji největší životní výhru. Bylo to mnohdy neskutečně těžké. Kdo nežije s takto nemocným člověkem , neumí si ani představit co prožívá jeho nejbližší okolí. Lékaři vám sice vše vysvětlí ( teoreticky), ale nyní když se ohlédnu zpět mám pocit, že mně nechtěli vyděsit. Říkali jak musím být trpělivá a jak to bude těžké, ale realita byla úplně jiná. Mnohem těžší.Je to prostě běh na dlouhou trať...bez cíle!!!
Ze své zkušenosti vím, že soužití s mánií je nesmírně náročné a vyčerpávající, ale pokud nemocný spolupracuje a je ochoten naslouchat svému okolí...... dá se to zvládnout. A na druhou stranu bych neodsuzovala a velmi chápu každého, kdo se rozhodne vztah s takto nemocným člověkem ukončit. Nikdo, kdo toto nezažil totiž nemá právo soudit!
Držím vám všem palce. Celé rodině. A věřím, že najdete sílu se tou "potvorou" ( doma jí říkáme z legrace Mařka) poprat.
Gábina