Ahoj,
tak já měla to štěstí, že mi vše o sobě manžel řekl už před tím, než jsme spolu začali chodit, abych prý věděla, do čeho jdu. Já s tím počítala, věděla jsem, že je možné, že se bude muset znovu hospitalizovat, ale když k tomu došlo, věřila jsem, že zas bude líp. Nakonec jediný člověk, co s tím není srovnaný je právě můj manžel.
Jen abych to uvedla na pravou míru manžel má sklony k bipolárce, ale teď naposledy měl diagnozu schizoafektivní psychoza a stím se teď léčí. Jen mu to po propuštění domů přešlo v deprese a nemůže se jich zbavit. A taky mám poslední dobou pocit, že i když se mu to trochu lepší, má občas záseky. Příklad, stojíme v krámě ve frontě na pokladnu, on v klidu projíždí dál, aniž by začal vyndavat věci na pás. Pak zapomene půlku nákupu ve vozíku vyndat, protože se někam zakouká. Já platím, on uklízí věci z pásu a najednou přestane a mlčí. Tak ho oslovím, ať uklízí, aby se to tam nekupilo, prodavačka kouká, co se děje, manžel mi vše odkýve a mlčí dál a kouká.
Když pak jdeme k autu, ptám se ho, co se stalo? Mlčí strašně dlouho, než mu dojde, že by měl něco říct. Pak mi v autě oznámil, že vidí nějak v mlze a strašně se tomu smál. Po pár minutách se vše zas vrátilo do normálu jeho depresí.
Tak nevím.
Jediný pozitivní asi je, že jsem pro něj momentálně ta nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější bytost a kouká na mě jak na obrázek, věří, že všechno vyřeším. Na druhou stranu se strašně podceňuje a lituje se. Vím, že to přejde, ale netuším, za jak dlouho.