Bydlím se synem v dvougeneračním domku. Otec s přítelkyní dole, já s malým nahoře. Oba jsou strašně zvědaví a už mi to opravdu leze na nervy. Nejradši bych udělala něco, aby si uvědomili, že už je to fakt trapné. Už několikrát, když jsem měla návštěvu, tak jsem přistihla babičku, jak stojí na schodech a poslouchá. Vždycky tvrdila, že jde nahoru potichu, kdyby náhodou malý spal. Ale jindy nemá problém řvát pod schody a spánek malého je jí ukradený. Pokud zjistí, že je u nás někdo, koho jen trochu zná, tak přijde nahoru s tím, že slyšela hlasy, že u nás někdo je. Přisedne si a neodejde nikdy dřív, než návštěva. Takže nemáme šanci si v klidu popovídat. Netají se tím, že pokud u nás někdo je, tak chodí do chodby zkoumat, jaké jsou tam boty a kolik. (jestli mám pánskou nebo dámskou návštěvu) To samé dělá i děda. Když zjistí, že u nás někdo je, tak si najde vždycky úplně debilní záminku, aby se mohl jít na něco zeptat a zjistil, koho doma mám. Pak se ještě vyptává, kdo to byl a kde bydlí a odkud přijel, kde parkoval... Možná vám to připadne jako blbost, ale já už jsem fakt na nervy z toho, že si nemůžu doma s nikým v klidu popovídat. Už jsem jí dokonce řekla i přímo, proč mě pořád sleduje a že mi to vadí. To se urazila. Takže bych ráda udělala něco, aby si uvědomila, že už je to fakt moc. Napadá vás něco?