Tak nevim jak bych se v její situaci zachovala, je to velmi těžké když nemá partnera, svoje zázemí. Ale jestliže cítila, že si to mimi měla nechat , měla bojovat a nechat si to , však on ten život není jen černý , ale i bílí.
v mých 33 letech jsem neplánovaně otěhotněla, podotýkám že nesnáším atb a tělísko mi také cestovalo, manžel ochranu také nesnesl, takže jsme si dávali velký pozor.Před lety jsem prodělala mimoděložní těhu a mám jen jeden vaječník, tudíýž i šance otěhotnět o něco menší. Ale stalo se. Měli jsme doma 2 kluky, takže už jsme mimi nechtěli , manžel byl zásadně proti , hrozil rozvodem, špatnou ekonomickou situací atd, já cítila, že mimi prostě nemůžu dát pryč i kdybych se měla rozvést a žít sama. Prosadila jsem si ho, prožila pár měsíců kdy mi opravdu nebylo do zpěvu , ale po narození holčičky jako by vše skončilo a začlo nanovo. Manžel mi je vděčný že jsem si tu jeho holčičku nechala.
No a aby toho nebylo málo , tak od 35 let mám od dr napsaný apír nagyndu na sterilizaci, ale neměla jsem odvahu tam jít. až ted...bohužel jsem zjistila že jsem ve svých 38 letech opět těhotná, ale nad tím jsem už byla vnitřně rozhodnutá, že my už mimi opravdu nemůžem mít. Takže já jsem ted doma z nemocnice po mini interupci a sterilizaci. Jem ilíto jenom toho, že spousta mamin by děti chtělo a já ho nechala odejít, ale v sobě mám jasno a ničeho nelituju, mám dobrou práci a dětem chcem přeci jen dát nějaké to vzdělání....