Mám něco podobného doma - existuji v obdobném typu soužití už téměř 30 let. Když jsem byla s menšími dětmi na něm finančně závislá, byl to doma téměř teror, teď už jsem na tom líp, ale přesto on vydělá víc (dodnes netuším kolik) a profituje na tom. Na společnou domácnost dá jen nezbytné minimum, na jakékoliv neočekávané (i očekávané) výdaje odpoví jen NEMÁM, přitom víme, že má nasysleno (nevím kolik), nakonec někdy i malej chlup pustí, ale těch keců a scén! Srdce mu to rve a několik dnů a týdnů před platbou i po platbě se mnou nemluví! Teď si bude kupovat lepší auto, na něj ty peníze najednou má. Asi mi závidí, že jsem si z dědictví pořídila něco slušnějšího, než má teď on

Neodešla jsem tenkrát (malé děti, hypotéka atd.), teď už je pozdě, je taky těžce nemocný a neví se, jak dlouho bude žít, nějak jsem se s tím srovnala. Kdyby nedejbože náhle zemřel, obávám se, že ty peníze má tak dobře schované, že je nikdy nenajdu...

Radu nemám, snad jen - pokud nemáš odvahu odejít - často zmiňovat, co je nutné zaplatit, aby si na tu myšlenku pustit chlup zvyknul, apelovat na jeho závazky, on to nakonec možná zaplatí. Ale je to velmi psychicky náročný, vím o čem mluvím, za ty roky je ze mě neurotik...