Já si myslím, že když byl bráška malý - neměla důvod žárlit...hajal, papal, spinkal, maximálně plakal.. tudíš jí nic nebral, na rodiče nemluvil, s rodiči si nehrál... teď už chodí, musí se dělit o hračky, bere její věci, potřebuje hodně péče a času - všude vyleze, hlídat - aby nespadl a tak.. a teprve teď si malá uvědomila, že má ještě někoho doma - někoho - s kým se musí dělit o čas, rodiče, hračky...atd. Naše děti žárlily na sebe - ne, když jsme přišli z porodnice s miminkem, ale až to miminko už nebylo miminko - většinou tak kolem roku - až roku a půl. A k tomu, že je ještě takto citlivá, tak reaguje tak jak reaguje... My máme takovou "cíťu" doma osmiletou a vše ji rozpláče.. Chce to čas, trpělivost a hledání společných aktivit.. a taky nějaké "přednosti" - které mladší nemá - typu: "ty už jsi taková velká šikovná holčička, upečeme spolu buchtu... bráška je ještě maličký, ten spinká, ten ještě buchtu péct se mnou nemůže...pomůžeš mi?" atd.. Přeji hodně trpělivosti a klidu