Není jiné rady, než přestat se svěřovat. Vždycky když chceš něco podobného říct, uvědom si, že víš co ti na to řekne, takže už jí to říkat nemusíš. A když už, tak pouze oznamovacím tónem - komentář že se událo, nic co by mohlo vyznít jako dotaz který by ji vybízel k navrhování řešení.

moje mamka teda není zas až takový kalibr, nicméně má trochu jiný nešvar - strhávat pozornost na sebe a ukazovat že moje problémy jsou nicotné v porovnání s tím, co měla za problémy ona. Takže když jsem se jí svěřila že dítě se mi v noci budí každé 2 hodiny, dostalo se mi odpovědi že to mám ještě dobrý, páč JÁ jsem se budila co hodinu takže ONA VÍ co je to nevyspání. KDyž jsem se zmnínila že je to opruz furt tahat balíky plínek z obchodu, dostalo se mi poučení že to bych si teda měla zkusit plíny vyvářet v pračce ROMO, to že byla práce!, když jsem nadhodila, že to krmení příkrmama mě neba, protože dítě zbaští lžičku dvě a zbytek můžu vyhodit, hned mě ujistila že JÁ jsem byla nejedlík extrémní a co se mnou zakusila..... No prostě co se stalo mě, stalo se jí víckrát a hůř, tudíž já si nemám na co stěžovat..... Zkusila jsem jí párkrát říct, že tyhle její řeči mi fakt nepomáhají, no ale stejně toho nebyla schopná nechat, takže jsem prostě musela přestat já, s tím svěřováním. Vždycky jsem to užuž měla na jazyku a pak jsem si uvědomila že stejně vím co bych se na to dozvěděla, tak jsem si nechala na svěřování zajít chuť.
Teď co jsou děti větší tak to jde, nějak jsme našly témata o kterých se bavit, někdy "vypínám odposlech" a nechám ji mluvit (hlavně proto, že přestávám rozumět, vyprávění začíná obvykle zprostředka nahrazuje vlastní jména zájmeny "ten, ta, to", takže se stejně za chvíli ztratím v ději i v obsahu vyprávění.... )