Ale přeci nejde jen o to "vybouření se". Záleží na tom, jak si kdo manželství a rodinu představuje. Když má někdo pocit, že je to vězení, tak to logicky bude oddalovat, aby si ještě "užil". Když někdo i jinde vidí, že i s dětmi se dá kulturně žít, cestovat, radovat se, mít čas na přátele, tak nemá důvod před něčím se schovávat. A že by každý pětadvacátník musel být tele, se kterým se nedá žít....dříve mívali lidé rodinu ještě mnohem dřív a to k tomu stavěli domy, dětí měli pět a celkem tvrdě fyzicky pracovali.
My máme doma čím dál víc radosti - dvě děti, dva psy. Nikdy jsem nebyla tak spokojená a přitom tak "akční". Pracuji, studuji - rozhodně nekrním. A dokonce s dětmi sportuji, čemuž by málokdo v mé rodině věřil. Teď jsem stála na bruslích a ještě dva dny jsem měla housera, jak jsem dceru pořád zvedala z ledu
Takové to známé "Není cesta ke štěstí, ale štěstí je cesta", podle mě platí. Čekat, že se do budování štěstí pustím AŽ...(dorostou děti, nadju si lepší práci, splatím hypotéku, koupím větší byt....) nám spíše zaručí to, že se nedočkáme nikdy.
A to píšu jako choleriko-melancholik se sklony k depresím a úzkostem. Asi to bude tím dnešním sluncem