Pochopit, že někdo, kdo sám lásku nedostával není schopný ji ani dávat je snadný.
Pochopit, že někdo zarputile odmítá pomocnou ruku, odmítá vyjít z bludného kruhu, ve kterým je nota bene nešťastnej (i když - ona je možná ve své iluzi svým způsobem spokojená), protože je to pohodlnější a bezbolestný... to se chápe hůř.
Moje matka si na obranu proto "ošklivýmu světu" zvolila životní filozofii "já za nic nemůžu, to chtěli ONI". ONI jí to radili, poručili, říkali... a ona přece musela poslechnout.
K babičce mne odložila proto, že jí tatínek nařídil, aby se vrátila do práce.
Znova se vdala proto, že jí babička nařídila vdát se, když dědeček umřel, aby byl "chlap v rodině".
Matka mne nesnáší proto, že taková nejsem.
Ona na mně vidí to, co sama nikdy nedokázala - dělat to, co chce ONA. Jednou mi to v opilosti přiznala. Jí vadí, že netrpím, protože ONA trpěla. ONA musela, já nemusím, protože jsem si dovolila se svobodně rozhodnout, co udělám se svým životem.
Vysvětlit jí, že nemusela... nelze.