"Jj, ty bys někomu pomohla ze schodů, a my, méně osvícení, máme podobný typy velkoryse přijmout, bezva."

"JÁ musím být "chápající" a všeliké osobnostní změny na sobě provádějící, abych "obstála", tak proč do háje nemají stejnou "povinnost" oni?"

"proč mám do háje všechno furt (rodiče, exe) chápat jen JÁ???"



Já myslím, že tady děláš jednu naprosto pochopitelnou, ale přesto zásadní chybku:

předpokládáš, že to odpuštění a pochopení znamená, že se s tím člověkem budeš dál/začneš zase normálně bavit, jako by se nic nestalo. Což je samozřejmě nereálné, pokud Ti ublížil a Ty máš pocit, že s ním nemáš "vyrovnaný účet".

Pokusím se to nastínit. V mém životě se také vyskytlo pár lidí, u kterých mám pocit, že mě (případně osobu mně velmi blízkou) buď podtrhli nebo ublížili a ani je nenapadlo to nahlédnout, naopak si mysleli, že jsou v právu oni.
Samozřejmě že první reakce byla naštvání, ukřivděnost, vztek, neustálé přemítání o tom, co mi dotyčný provedl a jak je to nespravedlivé.

Ale pak se to "přetavilo" v jednu výbornou věc - LHOSTEJNOST, která kupodivu šla ruku v ruce s tím odpuštěním.

V praxi to vypadá tak, že už mě nebolí a nemrzí, že mi ten člověk ublížil, dokonce ani na něj nemám vztek (to je to odpuštění). A dokonce jsem schopná nahlédnout, že on jednal tak, jak byl v dané situaci vzhledem ke svým osobnostním dispozicím a stavu svého poznání schopen - tj. že ho vedl třeba strach, pocit méněcennosti, že to prostě nedovedl řešit jinak. (to je to pochopení).

Takže výsledek pro mě je ten, že mě to už netrápí (ať už co do lítosti nebo do vzteku), ALE, a to je důležité - nevidím důvod se s tím člověkem (lidmi) stýkat, jsou mi naprosto lhostejní.

Tj. kdybych ho potkala na ulici, tak ho pozdravím, ale nebudu se s ním pouštět do žádných hovorů, prostě jako s úplně cizím člověkem. Už NIKDY, protože tím, jak mi ublížil a "nesmazali jsme" to, bych riskovala, že si naběhnu znova, a na to se mám příliš ráda. Vlastně to ani není takto rozumové, prostě když mě někdo podrazí, tak se ve mně něco "zlomí" a nedokázala bych to, ani kdybych chtěla.

Jestli věříš na trest za každý špatný skutek, tak si můžeš myslet, že to má ten člověk ZA TO. To, že se s ním už nikdy nebudu ochotna bavit a už vůbec si ho nepřipustím k tělu. Jestli ho to mrzí natolik, aby to byl pro něho trest, je už ale jen jeho věc, mě už to nezajímá (a to tak, že DOOPRAVDY).

Snad to je aspoň trochu srozumitelné