Muž má jistě právo vědět, že dítě je jeho (nebo teda že dítě není jeho - a rozhodnout se, že to dítě bude jako vlastní vychovávat).

K čemu mám ale bytostný odpor, je právě to, že pro muže je důležitější vztah k ženě než k dítěti - tj. dokud je to s ženou OK, neřeší nic, byť třeba mají podezření. Jakmile jde vztah s ženou do háje, najednou podávají žaloby na popření otcovství - nebo aspoň si dělají tyto komerční genetické testy...

To je to, co mi vadí. Do háje, když 8 let vychovávám dítě, tak i když pak zjistím, že mi žena byla nevěrná, tak na test nejdu, protože přece sakra to dítě bych měl milovat, ať je čí je. No ne? Faktický rodič je víc než biologický. V tom je myslím ten hlavní rozdíl mezi vnímáním ženy a vnímáním muže. A to je podle mě to, co tady pisatelkám vadí na tom testování - poškozuje to totiž děti.

Takže ano, klidně ať si testy dělají, ale když už je dělat chtějí, tak miminkům. Né že někoho budu léta vychovávat, dítě mě bude milovat jako otce, pak se s ženou rozvedu, cvičně nechám udělat genetiku, zjistím, že dítě není moje, tak se na něj vykašlu. Sorry, to je prasárna. To dělá přesně ten typ chlapů, kteří, když se rozvedou, neplatí ani na svoje vlastní 100% biologicky jasný dítě výživný. Prostě v tomhle chlapi příliš spojují lásku k dítěti se vztahem k ženě a to je špatně.

Já jsem si 100% jistá, že moje dítě je mého přítele, ale kdyby chtěl test, tak ať si ho klidně udělá. Chápu, že chlapy to prostě v životě jistě hlodá. Spíš bych se toho testu bála, aby se jak v tom známém případě neukázalo, že nám to dítě v porodnici vyměnili. Protože prostě miluju tohle dítě, o které jsem se klepala strachy, které jsem kojila, muchňala se s ním, nespala kvůli němu atd. a kdyby mi ho měli sebrat a vrátit pravé matce, tak bych to asi slušně odskákala. Ale to taky nehrozí, protože je já přes kopírák...