Asi v sedmi jsem spadla z balkonu z prvního patra. Máti na mě hukla, jestli jsem O.K. Nikam se mnou nejela (kde jen soudruzi z NDR udělali chybu)
Snad bude prcek v pořádku. Já jen nechápu, když Vás tam bylo tolik, že si nikdo nevšiml. Vím, že se to může stát. Jsem takový posera, že stahuju z nebezpačných výšek i cizí děti, zatímco se maminky vykecávají u batolat na pískovišti...jenom při té představě, že někde vidím ležet bezmocné zraněné dítě, je mi hodně špatně.
Vzpomněla jsem si ještě...jako děti jsme si ke klepačům na koberce dávaly lavičku, skákaly jsme z ní přímo na ten klepač. Jakože skok do dálky a vyýšky zárověň. Čím dál byla lavička, tím zajímavější to bylo. Jednou jsem nedoskočila a letěla jsem obličejem přímo na beton. Byla jsem mírně odřená, krev z nosu. Jedna holka z toho klepače sletěla na záda, vyrazila si dech. Pamatuju si, jak jí máti bušila do zad. Přežily jsme obě dvě