Žženo,však já také moje děti nebiju(k nelibosti mnoha lidí),i když je pravda,že když byla dcera batole,občas jsem ji "plácla",jenomže pak jsem dospěla právě různýma cestama k tomu,že to není správné,výchovné apod.,ale tehdy jsem takhle ujela,protože jsem opravdu jinou možnost neviděla.Asi to bylo také podpořeno tím,že mi dcera tehdy řekla něco v tom smyslu,že to nemyslím vážně,nebo že mi to stejně nevadí,či co.Už si to přesně nepamatuji,na tu její poznámku,ale jejím sdělením bylo že se na tom vozit bude,protože já jí nebudu říkat co má dělat a že to nemyslím vážně.