Jak to nedá? Je to lhostejnost nebo nervová slabost?
Můj M byl jak dub, ještě se urážel, že s ním nechci spát ( v době operace a po ní).
Já když bya v nemocnici na pozorování v 17 letech a naši mě navštívili asi jen 1-2x za týden, tak jsem byla docela dost zklamaná a to jsem jezdila na víkend domů. A to jsem byla skoro dospělá. moje malá hned po probuzení plakala, že chce domů, ale postupně se otrkala a seznámila s dětmi i sestrami a už to bylo lepší, stejně si neumím předtsavit, že bych tam s ní byla jen hodinku a pak šla klidně domů.
Na oddělení umožňovali pobyt rodičů až do 20.00, ale to jsem tam byla jediná (starší děti nad 3 roky). Na Jipu do 18.00, taky tam nikdo dlouho nevydržel (děti teda byli starší). Je mi líto, že se rodiče nesnaží na to dívat očima dítěte. Jasně, že jsou situace, kdy to nejde být pořád s dítětem, mluvím o tom, protože v našem případě to bylo tak, že ta možnost byla a moji blízcí dost zklamali.