Středa 25.1.2012 - den jako každý jiný, zrovna jsme vstoupili do 20 tt. Těšila jsem se z bříška, které se konečně začalo zakulacovat. Miminko už se několik dnů projevovalo pohyby a dělalo radost i budoucímu tatínkovi, protože k němu se přímo tulilo.
Manžel ten den přijel z práce dřív, protože pak se chystal na dvoudenní služební cestu na Slovensko. Vydali jsme se na pozdní společný oběd do města. Párkrát mě lehce zabolelo v podbříšku, nedávala jsem tomu žádný význam. To byla asi ta chyba.
Když jsem vystoupila z auta, ucítila jsem, že ze mne něco vyteklo – sáhla jsem a byla to krev. V tu chvíli mě polil ledový pot – cesta do nemocnice netrvala dlouho.
Tam jsem šla na UTZ. Všichni mě uklidňovali a i Dr. Mě uklidnila, když mi řekla, že miminko je v pořádku a ukázala mi ho na monitoru, jak se hýbe a tluče mu srdíčko.
Potom mě ještě vyšetřila spodem a můj klid byl ten tam – byla to rána z čistého nebe … začínáte potrácet. Rvalo mi to srdce. Ale prý mám být klidná, ještě počká na verdikt staršího Dr. Ten bohužel verdikt potvrdil, s tím, že mě hospitalizují, předepsal nějakou injekci na uklidnění dělohy, klid na lůžku a čekat. Prý to ale moc nadějně nevidí.
Injekce vůbec nepomohla. Začaly mi stahy a byly čím dál silnější. – bříško se zmenšovalo, jen boulička, kde bylo moje štěstí zůstávala,ale pohyby slábly.
Bolesti mě přemáhaly, snažila jsem se přes všechen tlak stahovat vše zpět. Prosila jsem, modlila se, slibovala všechno na světě, jen ať to dobře dopadne ...
Paní co se mnou byla na pokoji, už se na mě nevydržela koukat a zašla pro sestry, Přišel i Dr., ale jeho kontrola byla hrůzná - nález byl ještě horší, ve vaku (kde mělo miminko plavat bezpečně v plodové vodě) už lehce nahmátnul plod, takže plodové vody bylo příliš málo. Potom vak praskl a všechna voda odtekla. Bolesti náhle ustali. Ale už nebylo cesty zpět. Dostala jsem do kapačky něco na posílení stahů a nechali mě čekat na míse, až všechno odejde. Za deset minut se ale bolesti zase vrátili. Pláč nebyl k zastavení a já se už jen modlila ať se z toho zlého snu už probudím.
Pak mě čekala revize dělohy. Po probuzení z narkózy opět proud slz. Nějaké ty oblbováky na nervy zabraly vždy jen na chvíli.
Doktoři, sestry i návštěvy mě uklidňovali – to zvládnete…, musíte být silná…, jste mladá…, tohle neznamená, že se to příště stane zas…, můžete být ráda, že nenastali nějaké komlikace…, … Chtělo se mi křičet a měla jsem pocit, že jestli mi to řekne ještě někdo, tak mu jednu musím vrazit nebo se zblázním.
Vlastně ten pocit, že se zblázním mám i teď. Ten pocit, že jsem to nezvládla – snad kdybychom vyrazili dřív, kdybych se víc snažila dítě udržet, … KDYBY …
Děkuji Bohu, že mám úžasnou rodinu a nejlepšího manžela na světě, který mě dokáže podržet a díky kterému vím, že život má ještě smysl. Nebýt jeho, vzdala bych to na plné čáře. Tu bolest ze ztráty musíme nést společně a časem nám snad bude přáno se opět radovat …tentokrát se šťastným koncem.