Mám asi dvacet minut čas, tak si tak filosofuju...
Napadá mě, že si kromě pár prazážitků (tj. vzpomínka, která utkví ještě před 3. rokem věku) toho z dětství poměrně dost pamatuju.
Pamatuju si, jak jsem se cítila v té které situaci, co jsem si přála, aby v té chvíli dospělý/í udělal/i, pamatuju si negativní i pozitivná podněty a motivace, trapasy...

Umím se do těch pocitů stále vžít a podle toho jednám v komunikaci s dětmi - včetně výuky cizích a výchovy vlastních (počítány i děti příbuzné).

Dospěla jsem tedy k závěru, že sice existují v životě mateřském situace, s nimiž si nikdo neví rady, ale proč kvůli tomu číst tuny psychokuchařek, které píší, jak se má cítit matka i dítě a úplně zapomenout na to, jak se skutečně dotyční cítí, popř. jak to cítili kdysi dávno...
Proč potlačovat vlastní já a intuici tím, že si někde přečteme, že se nemá potlačovat vlastní já a intuice a hystericky se tudíž snažímě nepotlačovat?

Umíte se odpoutat od trendů a teorií, číst místo toho Medvídka Pú a Betty McDonaldovou, umíte se vžít do vlastních pocitů třeba 30 let starých a prožít se svými dětmi normální dětství?