Myslím si, na základě vlastní zkušenosti, že kdo neměl doma totálního uřvance, tak je zastáncem teorie "nenechat dítko nikdy vybrečet... protože když pláče, tak něco potřebuje a když mu to poskytnu, tak už plakat nebude". První dcera byla dost uplakaná, ale dala se utěšit, nikdy jsem jí "vybrečet" nedala. Doteď jí v noci trápí noční můry a někdy i děsy, spíme spolu v posteli a stačí jí pochovat, mluvit na ní, pohladit a uklidní se. Druhá dcera měla prvních asi 7 měsíců dva mody existence - spánek a bdělý stav = řev. Bylo úplně jedno, jestli jí chovám, nosím, houpu, vozím v kočáře, nechám na zemi s hračkama, dám do lehátka, do houpačky, do auta... Takže, většinu bdělého času jsem jí nosila v klokance nebo v šátku (stále řvoucí), ale když jsem potřebovala třeba na záchod nebo vařit, tak jsem jí - bohužel - nechala brečet (většinou v lehátku). Podotýkám, že zámerem nebylo "nechat jí uřvat", protože by se stejně neuřvala. Brečela opravdu nonstop, třeba tři hodiny v kuse, usínala sama s dudlíkem v postýlce, stačilo zavinout do zavinky a bez pláče do 5ti minut spala. Měla tedy reflux, takže rozumím tomu řevu v kontextu toho, že většinu jídla vyzvracela a pak měla hlad a pak se zase přejedla, poblinkala a tak pořád dokola. To jsme řešili všemi možnými způsoby, jak se dalo, bohužel na to žádné chování nikdy nepomohlo. Zlepšilo se to, až když se začala vertikalizovat a přestala jsem jí kojit.