Ne, nikdy jsem nenechala vybrečet. Já mám ale děti, které se vždy daly uklidnit v mojí náruči či u prsu, i když někdy to chvíli trvalo.
Ale i tak museli někdy minutku počkat. U prvního jsem skákala a brala s sebou i na záchod, u dalších už jsem klidně na záchod odešla a oni minutku počkali.
Vědomě dávat vyřvat ale NIKDY.
Batolatům a starším už porostor k vyvztekání se dávám, pokud potřebují, nekonejším pětileťáka, který zuří. Nabídnu náruč, buď chce, nebo ne. Nakonec přijde vždy a končí to celé objetím

Souhlasím s Tante Emou a frustrační tolerancí. Ono oddálení slasti s pocitem bezpečí ji posiluje (zvyšuje), ale čekání až do rezignace, zavržení (moje tchyně třeba nechávala kdysi syna v horečkách a vykecávala se sousedkou, i když mu slíbila čaj a lék, klidně dvě hodiny kdákala kdesi, a on čekal a čekal...) ji dost snižuje.

Nechávat vyřvat miminka a ještě třeba za zavřenými dveřmi v postýlce pokládám za jednu z forem týrání.