Mám s tím zkušenost u mladšího, začalo to po třetích narozeninách. Nejprve se zasekával na začátku slova a samotnému mu to tak vadilo, že přestal mluvít úplně. Byli jsme na neurologii a doktorka se zděsila, že mluvím strašně rychle (což mi samozřejmě do té doby nikdy nenapadlo), navíc to bylo v době, kdy jsem se učila na zkoušku z angličtiny a ač jsem se moc snažila to na kluky nepřenášet, asi se mi úplně nepodařilo tu nervozitu skrýt. A malý se prý snažil mluvit stejně rychle jako já a takhle to dopadlo. Navíc rychleji myslil, než to stačil říkal. Musila jsem se hodně soustředit na to, abych mluvila pomaleji a srozumitelněji, zpívali jsme písničky (tam nezadrhával vůbec), pomohou i básničky. Pokud chtěl malý něco říct a nešlo to, pomáhala jsem mu to slovo doříct (ne že bych na to chtěla upozornit, ale on se vždy tak podíval a chtěl pomoct). Logopedii určitě netrénovat (myslím jako nácvik hlásek); já jsem v té době chodila na logopedii se starším a malý dom samozřejmě trénoval s námi, tak jsme musili bez něho.
Během asi dvou měsíců se to srovnalo.
S růstem nebo zubama bych to nespojovala, tam není důvod. Spíš bych zapátrala, zda se něco nezměnilo, ať už u Tebe, nebo u malého, zda nemá z něčeho obavy nebo nějaké starosti, třeba ve školce.
Pokud by to trvalo déle, asi bych se s někým poradila. Naše logopedka nám třeba říkala, že by malému domluvila speciální logopedku, která se těmito vadami řeci zabývá, ale naštěstí to nebylo potřeba...