jo, právě ty rána a večery jsou občas kritický. Ráno jsem v nervu pokud máme všechno stihnout a milostpaní sedí s jednou ponožkou v ruce a zírá kamsi, mladý pán přežvykuje jedno sousto pět minut ale zuby mají vyšitěné jen se dotknou kliky u koupelny, a po cestě do školky/školy (samozřejmě vyrážíme s nezbytným zpožděním na poslední chvíli) nutně potřebujou sebrat kdejaký humus ze země nebo se nerozhlídnou do silnice .... to řvu, klidně na veřejnosti.
Večery se snažím víc, to spíš že dětem dojížděj "baterky" a vím, že po "zlém" toho s nima moc nesvedu, když si ale jdou vzít pyžamo ve třičtvrtě na osm a ve třičtvrtě na devět pořád ještě o něčem diskutujou a mají X požadavků co by ještě nutně potřebovali, tak to teda zařvu že už ticho a spát.
No a pak v různých krizových situacích během dne (dítě se přerazí a nebo hrozí jiná tělesná újma, případně nevznikne ale situace vypadá děsivě - roztřískají něco skleněného a tak. Neumím zareagovat nejdřív v klidu, zjistit škody a pak to řešit, jsem nervák takže potřebuju trochu upustit páru, nejdřív nadávám a pak zachraňuju. Není to optimální, ale jsem fakt posera a nemůžu vidět krev, z každýho náznaku nehody jsem šílená strachy že jedem do nemocnice.