Bohužel na syna řvu. není to denně, je to tak že jakoby vykypím a pak jsem hned zas normální. Trochu se v tom zlepšuju, dříve jsem měla hnusný scény řvací, snažím se toho zbavit úplně, do komunikace to nepatří. Ale snad je někdy regulerní dát najevo, že to dítě přehnalo.. Nevím, bojuju s tím. Mně se řvaní nelíbilo když jsem byla malá, řvali na mě hodně, proto se k tomu patrně v krizi uchyluju. Obranou pak pro mě bylo v duchu se mámě posmívat, abych si dodala kuráže a zbavila se strachu.